Nikdy bych nevěřila, že mi to začne chybět.

25. srpna 2013 v 19:40 | ~ kristýnka. |  ~ diary.

To když si prostě, pustím jednou večer Little Things, mám slzy v očích a uvědomím si že ..

• Zrovna mi tady z nejmilovanějšího CD co mám, vyhráva Kiss You. Ano, kdo si pamatuje? Správně, moje úplně nejmilovanější písnička, jak já s oblibou dokázala říct během dne víc než jednou. Ne, nesmím mít slzy v očích. Dneska opravdu ne, dneska chci hezky "odstarovat" nový začátek, v blogovém světe. Heh, ano. Ale nejdřív.

-Páni, už dlouho jsem tady nebyla, můj poslední článek byl 5.července a byl o tom, zapomenu na všechny ohledy v zamilovanosti k Honzovi, a začnu od začátku. Váu, to jsem byla vážně taková? Včera, jsem si u babičky vzala ntb na postel, vzala si křupky, kolu dala na stolek vedle postele, pustila Očko a četla, a tak jsem se nasmála, uronila slzu a tak hrozně zapřemýšlela nad vším, že jsem si uvědomila že mi tohle vlastně chybí víc než si dokáže kdokoliv představit.
-Pamatujete si ještě na to, když jsem dokázala vypsat všechno co mě trápí? Dokázala se se vším svěřit jedné, takové menší sociální siti? Ah, vůbec nechápu jak jsem ti dva měsíce bez toho dokázala dát. Ale já to dokázala, díky jedné osobě- protože víte, mám úplně tu nejdokonalejší nejlepší kamarádku, ona mi ve všem tak hrozně moc pomáhá, je tady pro mě, a já neznám nejkrásnější důvod proč se netrápit a být štastná, ale to je vedlejší.
-Za ty dva měsíce se toho tolik stalo, tak strašně moc. Prožila jsem svojí první velkou lásku, teda já věřila že by to ta velká láska mohla být. Moje první pusa, první chození. A taky první zklamání. Hádky. A víte, že i kolikrát mi prostě tohle chybělo? Všechno vypsat, pustit si kluky a psát všechno, úplně do detailů všechno co mě trápí? Ach.
-Ale nechci řešit to co bylo, ani to co bude, budu se soustředit zcela jenom na to co je, budu žít přítomností, protože jedině tak se dá života užít. Na co se trápit, nad tím co bylo nebo bude? Je to úplně zbytečné. Je to ztráta času, a potom si vyčítat jestli jsem udělala něco špatně? Né, o to už opravdu nestojím.
-Za necelý týden nastoupím na novou školu, páni Kristýnka už jde na střední, to pako? Heh, vůbec na to nevypadám že, a jinak- už je mi 15tnáct, hah ano těšila jsem se na to až to sem napíšu, už jsem taková ta větší holka. Ale zpátky k tématu, jdu na střední, páni. Mám lehčí školu, a to jenom z jednoho důvodu, abych se mohla dál rozvíjet v hudbě a za rok mohla začít svůj sen , tak trošičku realizovat na 100%.
-A docela se i na to těším víte? Sice bych teda chtěla, aby se léto vrátilo na začátek, ale- těším se na to, až se budu učit, a psát úkoly, až se budu každé ráno modit abych vypadala před klukama dobře. A těším se na to, až se vrátím sem.

Každý den koukám na jeho fotky, na jejich fotky, poslouchám je ale tak či tak mi chybí víc než cokoliv jiného.

• Musím se vrátit, protože jinak bych si to snad nikdy nedokázala odpustit. Musím je zase začít poslouchat tak maximálně jako dřív, musím každý den přídávat, a uložívat fotky. Musím přijít domů, a dát Niallerovi pusu, musím jít spát a těsně předtím než usnu popřát "dobrou noc" svým milovaným chlapcům, musím.
-Neříkám, že jsem kluky tak , na očko nesledovala ale chybí mi to pořádné sledování, chybí mi to jak jsem byla doslova udělaná nad každou fotkou Horana, ten pocit když jsem brečela nad videama z TMH tour, tak hrozně moc mi to chybí.
-Poslouchám teď to CD co pro mě znamená víc než cokoliv na světe, píšu, a koukám na ty všechny plakáty kolem sebe, páni- rok stačil na to, abych si dokázala něco tak šíleně zamilovat. Rok stačil na to, abych získala přes 60 plákatů. Abych, prostě mohla projížt ty nejhezčí chvíle.
-Budu možná znít vtipně, ale fakt mi chybí hateři, mě vlastně chybí úplně každá součást tohohle života jako Directioner. Nemáme to jednoduché, ani my. Ani Beliebers. Někdy i Lovatic nemají úplně jednoduchý život.
-Nevím co říct, pustila jsem si Summer Love, a culím se tady na ty gify, na tu stránku s "novinkama" o klucích a tak šíleně se na to těším, až to začne znovu, od začátku. Sice budu na střední, sice budu mít spoustu odpoledních aktivit, ale vím že tu hodinku, nebo dvě si an to večer vždycky najdu. Těším se na tohle, možná víc než na Vánoce, heh.
-Nevím co říct, opravdu nevím. Jenom si teď utírám slzy, a jdu si zazpívat.
http://24.media.tumblr.com/f04de119338258acd68325d867864df7/tumblr_mrdz0hk8Eq1sp176uo1_500.gif

Chyběla mi každá maličkost, a tak Vám snad nevadí že se vrátím zpátky, možná.


Kristýnka.

 

Ano, už skoro týden

5. července 2013 v 12:47 | ~ kristýnka. |  ~ diary.

Kristýnka, se jen tentokrát rozhodla že bude trošičku méně komunikativní.

• Můj poslední článek? V sobotu, 29.června , kolem 19 hodiny. Dřív bych se styděla, a vyčítala si to , ano ale teď ? Popravdě, to psaní a celkově blog mi chybí ale postupem času je to menší a menší trápení v ohledu netového světa - blogového spíše.
- Moje "depky" jsou každým dnem menší a menší, buď mi zlepší náladu moje princezna a nebo si pustím R5 , do kterých mě tak trošičku namočila moje druhá kamarádka a hned je mi líp, snažím se nepřemýšlet nad tím co se stalo, přece jen to bude už zítra týden, týden co jsem doma, spíše co jsme doma a máme takový ten začátek prázdnin už za sebou, sice se počasí dnem co dnem mění ale užíváme si ne?
- Zrovna jsem se podívala z okna a zapřemýšlela nad tím, jak jen dokázat Vám a sobě že jsem se přes to všechno dokázala přenést rychleji než si kdokoliv z nás myslel, ale já si myslím že už jsem na tom líp než předtím. A když brečím, tak to už jenom po pocitu že jsem sama a osaměla, že bych chtěla mít taky ten pocit když mě někdo drží za ruku, když mi něko říká " Kristýnko, miluju tě " ale upřímným chlapeckým hlase, když citím jeho vůňi na svém těle, když chci prostě jen aby mě měl někdo rád, sakra.
- Přesně před týdnem, jsem si prostě najela na Honzovo profil na Asku, a přemýšlela, mám mu napsat anonymně? nebo nechat svůj podpis? Ale, rozhodla jsem se pro první variantu, napíšu mu anonymně, ale tak či tak z něho dostanu kdo se mu líbí, s myšlenkou že se mu samozřejmě budu líbit já, co si budeme nalhávat - já, ta zrzavá princeznička, s rovnátkama, vážící už 47 kg , se svým stylem a červeným ombréčkem.
- A tak jsem chvilku přemýšlela u písničky od zlatých R5 , Here Comes Forever nad tím co bych mu nejraději napsala. Zavřela jsem oči a představila si ho jak vypadal minulý den, jeho krásné hnědé čokoládové oči, blonďaté vlásky , jeho postava ah. A začala jsem, úplně jednoduše " Ano, chci tě, asi sis toho všimnul že jo? :) Ale k čemu mi to bude když ty mě stejně nikdy chtít nebudeš:* " a celá nedočkavá jsem čekala na jeho odpověď , jenže když jsem jí dostala , nahrnulo se mi do očí nespočetně ano, nespočetně slz. Jeho odpoveď, byla tak suše sebejistá a namyšlená, jako vždycky > no úplně všiml no ..... když ani nevím kdo jsi :**
- Na to, abych tam dala svůj podpis, jsem prostě neměla, nenecházela jsem v sobě už ani doušek odvahy, ano vyplítvala jsem ho na tomhle, ach. Ale pak jsem si utřela slzy, a nadechla se a napsala " určitě sis všimnul že po tobě nějaká holka kouká ne? :) " , prosím prosím s myšlenkou že napíše ano všimnul, jsem seděla u notebooku a dávala si heřmánkový čaj a poslouchala pořád dokola tu písničku u které jsem začala doufat , a napsal. Nádech, výdech Kristýnko, nebude to nic co donutí plakat. A omyl, jeho odpověď , opět namyšlená a sebejistá ne, ne. Napsal > ne :*
- Zaklapla jsem notebook , a brečela asi 15 minut, pamatuju si to, protože mi během toho stačila moje nejlepší kamarádka zavolat asi 8x a nedovolala se mi. Když jsem to napsala své druhé nejlepší kamarádce, se slovy že je to blbec a že kecá mě aspoň nachviličku dokázala uklidnit. Ale, týden už je pryč. A já už nemůžu čekat, prostě princezna si sundá korunku, rozloučí se se svojí královskou rodinou a začne si hledat toho správného prince, klidně i venkovsého chlapce, ale upřímného a pracovitého.
autumn | Tumblr

9.B , nejkrásnější okamžiky v mém pubertálním životě.

29. června 2013 v 19:24 | ~ kristýnka. |  ~ diary.

Žákyně splnila devět let, povinné školní docházky.

• Včera, 29.června žákyně ZŠ Jih v Mariánských Lázních v ulici Komenského 459 , Kristýnka splnila 9 let povinné školní docházky a zakončila tak své studium na základní škole.
- Myslím si, že si asi dokážete představit jak mi je. Jak strašně moc mi to bude chybět, nedokážu si představit že po prázdninách se probudím a půjdu do jiné školy, půjdu jinam. Půjdu okolo té své staré a bude mi smutno, po tom všem. Bude mi to hrozně moc chybět. Doufám že s kamarádama se budu vídat stále, a taky se do té školy určitě zajdu podívat ale, nedokážu si to představit. Budou mi chybět ty přestávky, a to procházení po chodbách. Ta sranda. Dokonce i ty schody kterých bylo nespočetně. Bude mi chybět naše třída úplně nahoře, už teď se mi potom hrozně stýská, už teď bych se nejraději zvedla a šla tam znovu, sedla si do třídy, a čekala až zazvoní a vejde učitel na přírodopis do třídy.
- 9.B , neuvěřitelné že už mám devět let zasebou, když mi tatínek po prohlédnutí mého vysvědčení řekl " ještě nedávno, jsem měl v ruce tvé vysvědčení z první třídy, a teď mám ruce tvé poslední vysvědčení na základní škole " . Sama tomu nedokážu uvěřit, že už je vážně konec. Že je všechno moje trápení , a nejkrásnější okamžiky pryč. Že ta třída která mi pomohla všechno to překonat už není. Ten pocit že se rozpadáme, každý jdeme někam jinam, nejraději bych byla kdybychom spolu byli, nejraději bych vrátila čas, zase aspoň do 8.třídy a všechno to prožívala znovu. Nedokážu se smířit stím že je konec, mám strach z nového začátku, z pocitu být dál.

Vzpomínky zůstanou, vzpomínky budou napořád v mém srdci.

• Neudržela jsem se, a už jsem se na zastávce když jsem čekala naposledy na svojí drahou rozplakala. Snažila jsem se smát, myslet jenom na jedno, že alespoň v našem ohledu to nekončí. Že se sní budu nadále vídat, že si budeme pořád psát, ale i tak jsem brečela, nebude to jako dřív.
- Když jsme se tam objímali, když jsme se fotily , bylo to šílený. Vidět všechny ty holky, s rozmazanýma řasenkama, v šatech a v botách na podpatku, stejně jsem si říkala že bych vážně nejraději šla v těch teplákách a nenamalovaná. Bylo to šílený, když na to pomyslím, mám husí kůži, mráz mi běhá po zádech. Jak se všichni loučí. Během roku to tam nesnáší ale nakonci nechtějí odejít a vervomocí se snaží zůstat, nechce se jim domů.
- Když jsem se objala s holkama, se kterýma jsem se dřív sice bavila, ale nečekala jsem že se někdy semnou takle rozloučí, začalo mi být ještě hůř. Když mi Ája řekla nebreč, a šla mě obejmout, když mě vyfotila, když mě ještě před školou přes plot objala, když mi večer napsala jestli snima nechci jet dřív na rozlučku, jenom jsem si říkala bude dobře. Když mě objala i Bára, když se semnou vyfotila, když mi Kuba řekl abych nebrečela. Když se loučil a říkal že se uvidíme na rozlučce. Když, ach jo neměla bych na to myslet že? Ale to nejde, tak krásný vztah se nám vytvořil za těch pár let, nebyla jsem snima úplně 9 let, a nejsem jediná ale prostě - ty 3 roky stačily na to, aby se z nás stala parta přátel, aby se z nás stalo něco víc než jen rodina, než jen bratři a sestry.
- Budou mi strašně moc chybět. Byla to ta nejlepší třída. Kristýnko, nebreč. Ach jo, když mi včera několik lidí napsalo, že mají předemou obdiv, a dávají předemnou symbolicky klobouk dolů, hrnulo se mi do očí opravdu nespočetně slz. Proč? Jenom ta myšlenka, že mi všichni nadávají a já jsem v pohodě. Ano, včera jsem byla v pohodě. Vydržela jsem to 9 let, ale to není o tom že jsem to musela vydržet, já jsem to chtěla vydržet, já jsem nechtěla aby to držení skončilo. Proč mi všichni tak závidí? Proč? Nemají co. Ano, všichni mi nadávali, nadávají mi pořád ale , už to není jako dřív. To , co jsem si prožila před, těma 4 rokama, byl fakt hnus, když tě prostě někdo odsuzuje kvůli tomu že nejsi zrovna ten nejkrásnější člověk na světě, že máš křivé zuby, že máš velkou rodinu kteru miluješ, že nemáš peníze na UTRÁCENÍ! , že nemáš značkové hadry, že se stydíš a něco neumíš. Když jsem se včera objala s pár holkama, které byli toho dřívějšího utrpení také součastí, zabolelo to. S pár lidma jsem se dokázala zase začít bavit, s některýma to ale už nešlo, a nikdy nepůjde. Když jsem přestoupila všechno se to změnilo. Hádky. Sranda. Posmívaní. Všechno k tomu patří. Ale tady to už bylo lepší, o hodně. Tady jsem měla kamarádky, tady jsem se začala den co den těšit čím dál tím víc do školy. přestala jsem se tolik stydět, začala nosit to co se líbí mě, prosazovala si svoje a neřešila ostatní. Zamilovala se. Poznala že i z tvého největšího nepřítele se může stát přítel. Jsem jim vděčná za ty poslední roky, měsíce, týdny, dny hodiny a za poslední minuty. Hrozně jsem brečela, teda spíš až doma. Ale ve škole, jsem chtěla být silná, bohužel jsem nebyla. Nějak mě to, dojímá. Ach jo. Zvládla jsem snima dá se říct jenom tu poslední část, ale zvládla jsem to v té škole 9 let, od šikany až po neštastnou lásku a pravé přátelství. Poznala sjem na té škole nejlepší kamarádku, nejlepší kamarádky. Zamilovala se. Naučila se. Bude mi to chybět. Protože jsem je prostě měla hrozně ráda, a mám.

A jak to dopadlo s princem?

• Asi, se určitě alespoň někdo z Vás ptá, a čeká na to až se vyjádřím jak jsem to zvládla v ohledu Honzíka že ano? Abych Vám pravdu řekla, nejraději bych o tom už nepsala, a začala tu fázi kdy prostě musím zapomenout ale nějak to nejde, mám takovou chuť mu všechno napsat. Nemohla jsem.
- Nezvládala jsem ten pocit, že ho vidím naposledy. Stěhuje se. A už na tuhle školu nebude chodit, takže ta myšlenka že až se tam půjdu podívat a on tam bude, je nereálná. Když jsem viděla jeho oči, jak si mě prohlíží. Když jsem viděla jak se na mě dívá, jak brečím a objímám se s holkama, jak se fotíme. Snažila jsem se, alespoň trošičku se uklidnit. Ale když jsem viděla jak si mě prohlíží i jeho nejlepší kamarád, jeho parta, sakra něco nebylo v pořádku.
- Když jsem šla nahoru, šla jsem tam už s myšlenkou, a s prosbou k sobě, neotáčet se ale porušila jsem to. Viděla jsem se na mě dívá, v hlavě jsem měla tolik otázek, ale i prosbu aby přišel. Díval se na mě, všichni se dívali , a uvnitř mě něco křičelo jeho jméno, měla jsem knedlík v krku, kámen na srdci, nedokázala jsem se pohnout, poslední pohled a on zašel do třídy. Šíleně jsem se rozbrečela a rozběhla se k Petrušce, šíleně jsem jí objala, dlouze a se slzama v očích jsem jí prosila ať mě neopouští.
- Nemyslet na něj, to byla ta nejtěžší věc. Být v pořádku, až řeknou jeho jméno v rozhlase, až pan ředitel oznámí kdo všechno získal ředitelskou pochvalu. Být v pořádku, z toho jak se na mě opravdu už naposledy dívá, Když šli pořád za náma, když on šel zamnou. Když , ho postrkovali. Ten pocit, ta prosba aby vážně šel zamnou. Postrkovali ho, vážně ho postrkovali ale on nešel, bál se? Asi. Neměla bych nad tím tolik přemýšlet, měla bych se přestat trápit, a říct si že příjdou lepší ale to nedokážu. Naposledy ho vidět. Pak se naposledy obejmout, utřít slzy a jít s nejlepšíma kamarádkama pryč. A taky to jsem udělala. A jsem na sebe samozřejmě pyšná, všechno to skončilo krásně, akorát princ a princezna spolu nemůžou být, proč? to se nikdy ani on ani ona nedozví.

Je čas, dát mu pápá.

I'm tired, but so tired

Hrozně blbá sranda, když se do mě najednou zamilovává jeden kluk za druhým.

• Proč? Sakra, proč jsem pro ostatní kluky, tak - zajímavá? roztomilá? proč pro ostatní kluky nejsem ošklivá? Trápí mě jenom jedno, proč né on. Kdybych věděla jaké holky se mu líbí, kdybych věděla jaká být abych na něho udělala dojem. Moje drahá mi zakazovala se srovnávat s jeho dřívějšíma holkama, protože jsem hezčí než ony, jsem jiná a to je to nejhorší, po celou dobu jsem se brala jako nezajímavou a teď? Nedokážu ani jednomu klukovi uvěřit že mě má vážně rád, že se mu líbím, že by semnou chtěl být.
- Ask, je to anonymní sociální síť , když Vám tam někdo vyzná lásku, Vy to nedokážete brát hned vážně. Musíte se nad tím smát, a nebo nad slovama které Vám tam někdo píše jenom mlčíte a zíráte na to. Když mi tam v pondělí někdo vyznal lásku, byla jsem v šoku, ale smála jsem se tomu, nemohla jsem to brát vážně. Ten dotyčný mi stejně němohl nic říct, nebyl odtud, a neměl na to. Pak jsem si sním v úterý psala, přes email ale psala, když mi vypsal těch několik důvodů proč se do mě zamiloval, když mi řekl že jsem úžasná , bylo to tak hezký číst si to víte? Ale pak jsem chtěla vědět jeho jméno, potřebovala jsem konečně vědět kdo to je. Email byl až moc anonymní, i on to sám řekl a potom co mi oznámil jak se jmenuje, byl to kamarád, kluk se kterým jsem si snad psala jenom týden.
- A o včerejším dnu ani nemluvím, myslím si že když si přečtete můj Ask , nad hodně věcma budete kroutit hlavou - http://ask.fm/kristynkahlavnickova . Nedokážu tomu všemu uvěřit. S tím klukem, který napsal že se mu hrozně líbím a že by chtěl abych chodila na jeho školu, a bla bla jsem si psala včera, i dneska. A on, je do mě nejspíš šíleně zamilovanej ale spousta mých kamarádek i já, si prostě myslíme že je to fejk, a já si stejně pořád myslím že si ze mě někdo dělá docela dost blbou srandu. Sakra, co když mě ale ten kluk vážně chce, co když se mu vážně líbím, co když co když co když ach jo, už na to nemám. Každou chvíli. Není to nějak podezřele divné?
- Včera mi můj spolužák Patrik napsal, že se semnou zapomněl rozloučit teda spíš nestihl a že ho to mrzí, že jsem prý milá, hodná holka se kterou se dá normálně bavit, což mě neskutečně potěšilo ale brala jsem to jako srandu. Ale potom když začal, že mám z holek nejlepší vzdělávací schopnost, že nejsem vůbec ošklivá, že mám hezký nohy, a dobrou postavu a že bych se neměla podceňovat. Co to sakra je? Co se to stalo. Zvládnu to vůbec na rozlučce? Abych se tam s někým ještě nevyspala , ach.

Musím dát svému srdci pauzu.


Kristýnka


Kam dál

Reklama